Někoho by mohlo zajímat, jak probíhá takové zdravotní vyšetření ve Velké Británii. Povím vám svůj příběh.

Byla jsem již potřetí na brigádě v Anglii, ale teprve při mém zatím posledním pobytu jsem si vyzkoušela na vlastní kůži návštěvu u lékaře.

Začalo to plíživou bolestí ucha. Zezačátku se to dalo vydržet, ale pak mě z toho bolela celá hlava, takže jsem si řekla, že návštěva u doktora je nevyhnutelná. Když jsem byla malá, prodělala jsem zánět středního ucha, obávala jsem se, že bych ho mohla mít znovu.

Jelikož můj zaměstnavatel byl docela v pohodě, zašla jsem za ním a všechno jsem mu vyklopila. Hned volal do místní ordinace, aby mě objednal. Musela jsem jim nadiktovat svoje jméno, datum narození a rodné číslo, potom je ještě zajímal průběh nemoci a jak dlouho to trvá. Ještě než mě tam odvezl, zavolala jsem svojí pojišťovně, u které jsem byla připojištěná. Paní ochotně odpovídala a radila, hlavně prý musím mít od všeho kopie, aby mi potom mohli všechny výlohy proplatit.

A nakonec jsem tedy napochodovala k doktorovi. Nejdříve jsem se musela nahlásit na jejich „recepci“. Dostala jsem svojí kartu, kterou mi tam zatím připravili a pak jsem musela čekat až na displeji naskočí moje jméno se jménem doktora, ke kterému mám jít. Nakonec jsem se dočkala a tak jsem se vydala hledat jeho ordinaci. Doktor byl celkem příjemný, zeptal se mě na nějaké podrobnosti a hned šel na věc. Prohlídl mi obě uši a předepsal mi antibiotika s tím, že jestli bolest do zítřka nepřejde, mám si je vyzvednout. A pak mě vypakoval ven s receptem, ani jsem nemrkla. Myslela jsem, že budu něco platit, ale byla jsem na omylu, neplatila jsem nic. Později jsem se ptala farmáře a on mi vysvětlil, že se platí jen u soukromých lékařů a taky za recept. K nakupování antibiotik díkybohu nedošlo, bolest mě opravdu přešla.

A to je konec mojí story, končí pro mé ucho a mou peněženku happyendem.